Zpět

Účast našch vojáků na cvičení cizinecké legie

Přidal: Přidáno: 23.09.2017 00:00:00 Počet shlédnutí: 2558

23 Září 2017

A DD Hammocks v maršálské torně.

Kurz ve Francouzské Guyaně

Úvod

   Ahoj milovníci a milovnice přírody a vandrování všude možně po světě. Na začátku letošního roku jsem absolvoval jeden zajímavý kurz a rád bych se s Vámi prostřednictvím tohoto článku podělil o některé své zážitky a zkušenosti. Tímto článkem chci také vyjádřit velké poděkování panu Pavlu Chamalidisovi a jeho firmě, dovážející do ČR produkty DD Hammocks, za vstřícnost, ochotu a skvělou podporu a velmi kvalitní vybavení.

    Kurz, který jsem absolvoval, byl dvouměsíčním mezinárodním kurzem boje v džungli. Je pořádaný 3. Pěším plukem cizinecké legie (3REI) a probíhal ve Francouzské Guyaně (lokality od Kourou přes Cayenne až po Ďábelské ostrovy, zejména však oblasti okolo Réginy). Legie tento kurz příhodně nazývá „Stáž Jaguar“. Kdo by měl o problematiku zájem, může si na internetu vyhledat dokument Guyana – Green Hell (Guyana – Zelené peklo), který je z velice podobného kurzu. Úvodem bych ještě rád napsal, že určitě nejsem nějaký odborník na přežití v džungli, nebo něco podobného. Zkrátka jsem úspěšně absolvoval dvouměsíční intenzivní výcvik v tropickém deštném pralese ve Fr. Guyaně a měl jsem možnost se seznámit s jeho prostředím. Vše co zde čtete, jsou mé vlastní pocity, zážitky a zkušenosti – ne univerzální návod.

guyana/1

 

   Prostředí rovníkové džungle může být velice krásné a zajímavé, ale také dovede být velice složité a náročné. Vždy záleží na tom, v jakém režimu zde fungujete. Zda jste normální turista, který spí v hotelu a vyráží na krátké výlety. Cestovatel, co se občas odhodlá přespat v přírodě, nebo milovník přežití, který tráví veškerý čas v přírodě a shání zde i potravu. Pokud však fungujete pod taktickým námětem, stresem a spánkovou deprivací, kdy jste nuceni překonávat velké vzdálenosti s veškerým vybavením na zádech. Musíte neustále plnit zadané úkoly s časovým limitem, cvičit série nekonečných fyzických cvičení, ještě umocněných snahou instruktorů o co největší náročnost a hlavně se zdravotními problémy nebo zraněním. Věřte, že v tomto režimu džungle nemůže být považována za příjemné místo. Dost věcí co tady napíšu, asi běžnému cestovateli moc k užitku nebudou, přesto si myslím, že pro některé lidi by tento článek mohl být zajímavý.

guyana/2

 

   Kurz byl zaměřen na vedení bojové činnosti malé jednotky v prostředí tropického deštného lesa, nicméně součástí kurzu bylo i přežití a samozřejmě jsme ty dva měsíce byli prakticky neustále venku v džungli. Kurz byl veden instruktory cizinecké legie a účastnilo se ho cca 35 osob z různých států z celého světa. Největší zastoupení měli samozřejmě Francouzi a státy z oblasti Jižní Ameriky. Instruktoři mluvili jen francouzsky, což byl hlavní jazyk. My ostatní jsme si informace předávali ve směsici francouzštiny, španělštiny a angličtiny. Pro přijetí do kurzu bylo třeba splnit celou řadu fyzických testů, zajímavé byli hlavně testy z plavání a pohybu ve vodě a pod vodou.

   Kurz byl rozdělen do několika fází. Každá fáze trvala zpravidla deset dní. Následoval den na povinné lékařské prohlídky, údržbu materiálu a přípravu na další fázi. Celý proces se opakoval po dobu dvou měsíců. Během každé fáze jsme byli nepřetržitě venku. Spali jsme kolem tří hodin denně a neustále jsme byli kompletně promočeni včetně veškerého vybavení. Často jsme byli od hlavy až k patě od bahna z překonávání terénu a překážkových drah. V podstatě každý den jsme museli s veškerým materiálem a zbraní překonat alespoň jednu širší řeku. Hygiena probíhala pouze v řece, jedli jsme bojové dávky potravin francouzské armády a pili vodu z řeky upravenou dezinfekční tabletou. K tomu jsme plnili zadané úkoly a takřka každý se potýkal se zdravotními problémy nebo zraněním.

   První fáze kurzu byla zaměřena na fyzickou přípravu a přežití v džungli, druhá fáze na střelby, trhání (např. explozivní zřízení místa v džungli pro vyzvednutí zraněného vrtulníkem) a na boj zblízka. Ostatní fáze už byly zaměřeny na komplexní úkoly pod taktickým námětem a vedení bojové činnosti.4

 

   Kurz byl velice náročný a nesmírně zajímavý. Popsat zde všechny zážitky a zkušenosti není možné. Jednalo by se spíše o román na pokračování. Pokusím se tedy zaměřit jen na prvky, které by mohli zajímat širší okruh lidí.

guyana/3

 

 

 

5

Místo konání a zdejší podmínky

   Fr. Guyana je francouzské území (součást Evropské Unie, měna Euro) nacházející se v severovýchodní části Jižní Ameriky, sousedí s Brazílií, Surinamem a Atlantským oceánem.

6

   Oblast, ve které probíhal kurz, se nachází prakticky na rovníku, z toho vyplývá zhruba 12 hodin den a 12 hodin noc (východ slunce cca 6:30 a západ 18:30). Střídají se zde období dešťů a sucha. Období dešťů zde znamená, že v kuse i několik hodin silně prší (prudký liják, kdy v provazcích padají velké kapky vody), pak chvíli neprší a pak opět třeba i několik hodin prší. Tento proces se opakuje pořád dokola. Období sucha jsem dlouhodobě nezažil. Průměrná teplota se pohybuje okolo 26 stupňů celsia a můžete si myslet, že není možné zde ani trošku trpět zimou, ale mě osobně zde občas zima trochu byla. Mám na mysli situace, kdy jste už několik dní venku, jste v kuse úplně mokří (ne vlhcí, jako když u nás zmoknete, ale mokří, že prolijete na kost, nebo oblečení se všemi věcmi přeplavete řeku), dlouhodobě máte minimum spánku, neustále chodíte s těžkým, mokrým batohem a jste naprosto vyčerpaní. No, a když v takovémto stavu v noci přeplavete řeku, pak následuje tříhodinový taktický přesun džunglí a pak si takhle mokří lehnete na dvě hodiny do taktického bivaku ke spánku, tak mě občas zima byla (taková ta zima z kombinace mokra a vyčerpání…kdo chápe, tak chápe).

7

 

 

Pohyb v oblasti

   Oblasti, ve kterých jsme se pohybovali, se nachází blízko pobřeží a je pro ně typické velké množství řek a malá nadmořská výška. Takovéto oblasti jsou silně ovlivňovány přílivem a odlivem. Rozdíl hladiny moře při přílivu a odlivu zde byl cca 4m. To má velký vliv na řeky – mění se jejich hloubka a šířka. Dokonce se může měnit i síla proudu a směr toku (pozor při orientaci). Během přílivu se díky malé nadmořské výšce voda z řek rozlévá hodně daleko (i stovky metrů) od břehů a v důsledku toho se kolem řek mohou nacházet rozsáhlá zatopená nebo rozbahněná území – důkladně jsme si vyzkoušeli, že pohyb v těchto oblastech opravdu není jednoduchý a zpravidla se vyplatí nechodit podél řek. Je vhodnější vystoupat výše v terénu a jít po hřebenovce. Chůze od vrcholku k vrcholku může být výhodná i z hlediska orientace (jít podle azimutu od vrcholku k vrcholku a počítat dvojkroky).

8

   Zajímavost je, že spousta stromů má z nějakého pro mne záhadného důvodu kořeny do smyček. Nerostou celé pod zemí, ale dělají nad zemí různé oblouky, o které se perfektně zakopává.

   Mnoho i takových rostlin, do kterých by to člověk na první pohled neřekl, má trny. Když jsem byl hodně unavený a šli jsme v noci dolů z nějakého prudkého, rozbahněného kopce, měl jsem občas tendenci se přidržovat stromů a vůbec všeho co rostlo kolem. Občas to pomohlo, ale občas jsem si taky solidně popíchal ruce – takže pozor čeho se v džungli chytáte nebo přidržujete. Na rostlinách také může mít hnízda různý hmyz nebo být zvířata, kterým se nemusí líbit, že jim lomcujete s obydlím. Občas se stačí pouze otřít a některé druhy hned agresivně startují proti vám. My jsme jednou takhle narazili na hnízdo „Ohnivých much“ (správný odborný nebo latinský název neznám) a z taktiky byl rázem hromadný úprk :-D.

   Před odjezdem do kurzu jsem se mimo jiné snažil velmi pečlivě vybrat mačetu. Představoval jsem si totiž, že se budeme pořád někde prosekávat. Ale realita byla taková, že jsme mačetu používali pouze při přežití na stavbu přístřešků a podobnou práci. Na prosekávání cesty nebyla až na pár výjimek (prosekávání cesty pro přepravu zraněného) vůbec potřeba. Zpravidla se dá všude projít, extrémně zarostlá místa se mohou obejít.

   Problém je chodit delší dobu vodou a bahnem. Voda a bahno místy obsahovalo jemný písek, který se usazoval v botách i ponožkách a pomalu obrušoval rozmočenou kůži na nohách. My jsme na tomto kurzu vodou a bahnem chodily prakticky neustále. Nejen já jsem měl na několika místech na nohou kůži úplně sedřenou. Do těchto oslabených míst se mi navíc dostala bakteriální infekce. Chození bahnem a vodou (zejména stojatou) je také rizikové z hlediska nákazy parazity.

9

 

   K pohybu z hlediska orientace zmíním, že jsme u sebe museli neustále nosit busolu a k ní přivázanou píšťalku. Všude, třeba i na záchod, se musí jít pod azimutem a zpět pod zpětným azimutem. Když by se člověk i tak zamotal, tak měl začít pískat na píšťalku. V džungli opravdu stačí ujít pár desítek metru, několikrát se otočit a můžete úplně ztratit orientaci. Při noční topografii, kdy vzdálenosti mezi jednotlivými body byly pouze 50 – 100m se jeden účastník kurzu tak ztratil, že jsme ho ani v cca 40ti lidech na poměrně malém prostoru nebyli schopni najít. Našel se až ráno.

10111

 

 

 Fauna a flora

   Před odjezdem do kurzu jsem si představoval, že je džungle plná zvířat a spoustu jich uvidím pobíhat všude kolem. Zvířata v džungli samozřejmě jsou, ale vidět je moc není. Většinu času jsme chodili skrytě a velmi tiše a často v noci, i přesto byla velká vzácnost vidět větší zvíře.

   Při čtyřdenním přežití se nám podařilo chytit pouze dvě menší ryby a dvě želvy. Našli jsme několik jedlých plodů a to bylo vše. To ale neznamená, že by tam zvířata nebyli, ony tam jsou, jen nemají zájem se člověku ukazovat. Musíte vědět kde a jak která zvířata hledat. Já jsem za dva měsíce v džungli viděl pouze 4 hady (z toho jen jeden byl jedovatý), jednoho velkého barevného pavouka, jednoho škorpiona, který mě bodnul do prstu, hejna malých opic na Ďábelských ostrovech, Aguti, různé druhy ptáků, ještěrek, želvy, kraby, hmyz a několik kolibříků. Viděl jsem většinou menší a mnohdy otravná zvířata, těch bylo všude více než dost. Do dnes netuším, co to bylo za šílenou bestii, která vypadala jako kříženec pavouka, štíra a kraba. Velké zvíře jsem vlastně neviděl žádné a to tu žijí Aligátoři, Jaguáři apod.

12

13

   U zvířat je velice zajímavé jak různou povahu mohou mít. Instruktoři nám například ukazovali jeden druh velkého pavouka s barevnýma nohama (český ani latinský název neznám, ale instruktoři mu říkali Matu Matu), který byl úplně v klidu a bylo možné ho i vzít do ruky. Na druhou stranu se zde vyskytují druhy pavouků, které jsou naopak velmi agresivní a při přiblížení hned útočí. Podobně je to i u hadů a dalších zvířat.

   Co se jedovatých potvůrek týče, tak se zde vyskytují pavouci, štíři (U těch podle instruktorů obecně platí, že čím menší a světlejší, tím jedovatější. Jinými slovy to znamená, že malý hnědý škorpion by měl být obecně jedovatější než velký černý.), stonožky, žáby (Pozor na krásné barevné žabičky z rodu Dentrobates které na kůži mají prudký jed – nedotýkat se). Také zde žije několik druhů jedovatých hadů. Při uštknutí jedovatým hadem by se člověk měl snažit zůstat v klidu (čím větší panika, tím rychleji se jed šíří po těle). Důležité je identifikovat o jaký druh hada se jedná kvůli podání séra. Když nejste schopni určit druh hada, musíte ho zabít, aby ho mohl určit někdo, kdo to umí. No a samozřejmě si co nejrychleji přivolat pomoc, nebo se dostat tam kde mají potřebné sérum. V ideálním případě mít séra u sebe. Dle instruktorů ve Fr. Guyaně ani všechny séra nemají a muselo by se pro ně do Brazílie. No zkrátka, když vás uštkne nějaký skutečně prudce jedovatý had a vy víte, že nemáte šanci včas dostat potřebné sérum, vyhledejte nějaký velký strom na pěkném místě, pod ten si sedněte a zemřete jako muž.15

   K flóře se dá říct, že se zde vyskytuje spousta zajímavých a velice užitečných rostlin. Z důvodu vlhkosti a mokra byl poměrně problém rozdělat oheň, ale existuje zde rostlina, která se dala naškrábat na jemná vlákna a ty snadno zapálit. Dále zde bylo několik rostlin s obrovskými listy, což bylo skvělé na budování přístřešků. Stromy, co mají velmi lehké dřevo, které dobře plave, se skvělé hodí na stavbu voru a různých plováků. Liány byly opravdu dobře použitelné jako provazy či provázky.14

 

Zdraví a nemoci

   Při cestování zejména v tropických oblastech by se člověk měl zamyslet nad tím, jaké zdravotní problémy ho mohou potkat a jak se proti nim alespoň částečně bránit.

   Samozřejmostí je očkování. Do některých oblastí Vás bez povinných očkování ani nepustí. Pří příletu do Fr. Guyany nám na letišti kontrolovali očkovací průkazy, jestli máme očkování proti Žluté zimnici. Bez tohoto očkování by nás nepustili z letiště.

   Zůstává celá řada nemocí, parazitů a dalších zdravotních problémů, na které žádné očkování není. Tropické nemoci a paraziti je známé téma, zkusím shrnout své postřehy.

   Proti malárii existují antimalarika. Já jsem užíval Lariam. Bere se jednou týdně a měl by se začít brát alespoň dva až tři týdny před pobytem v rizikové oblasti. Zároveň se dobírá ještě tři týdny po návratu. Malárie má více forem, které se vyskytují v určitých oblastech. Antimalarika jsou pro tělo náročné a jejich dlouhodobé užívání může mít vážné vedlejší účinky. Pokud víte, že budete v těchto oblastech působit delší dobu (v řádu měsíců nebo let) je dobré pečlivě zvážit, jestli antimalarika brát nebo ne. Já jsem nyní názoru, že když jste dlouhodobě v oblasti, kde se Malárie vyskytuje jen výjimečně, navíc s její lépe léčitelnou formou, tak bych antimalarika nebral. Pokud je navíc dobře dostupná lékařská péče, může být výhodnější neriskovat vážné zdravotní následky z užívání antimalarik a raději riskovat malou pravděpodobnost nákazou malárií. Mé osobní zkušenosti po tříměsíčním užívání Lariamu byly žlutý povlak na jazyku a zvláštní lehká nevolnost po užití. Ve Fr. Guyaně jsem mluvil s mnoha legionáři, kteří zde sloužili několik let a všichni mi řekli, že antimalarika neberou. Tvrdili, že dlouhodobě to ani není možné. Ale na druhou stranu jeden legionář, se kterým jsem mluvil, malárii měl. Byl nakažen formou, kterou bylo možné úplně tlumit léky. Musel pravidelně brát léky a malárie se nijak neprojevovala a mohl pracovat bez omezení. Bohužel nevěděl, zda se malárie někdy úplně zbaví.1617   

 

     

 

 

 

 

     

 

 

 

 

Další problém byla leishmanióza. Podobně jako malárii ji mohou přenášet komáři. Jedná se o parazita (prvoka), který se do těla dostane při poštípání komárem a v těle se poté živí tkání. A to buď na povrchu (kůže) nebo i uvnitř těla. Existuje také více forem. Ta vnější není tak nebezpečná, nicméně mít ji na obličeji není nic příjemného ani hezkého a v pokročilejší fázi je kůže zničená natolik, že dochází až k plastickým operacím. Vnitřní forma je v pokročilejší fázi smrtelná. Bránit se dá jen tak, že se člověk snaží zabránit poštípání hmyzem, tzn. používat moskytiéry, repelenty, při soumraku a za tmy u sebe nemít zdroj světla (zejména ne čelovku – když už, tak je lepší mít tu vnější formu třeba na ruce než na obličeji). Při pohodovém cestování je možná reálné zabránit poštípání. V našich podmínkách to reálné nebylo a hlavně ruce jsem měl kompletně celé pokryté štípanci. Repelenty nefungují stoprocentně (a to jsem měl ty nejlepší, co šli sehnat). Pokud navíc pořád plavete přes řeky a stále prší, repelenty se rychle smývají a při taktickém námětu nebylo možné je neustále aplikovat. Při taktice jsme navíc měli vysloveně zakázané používat velkou hamaku s moskytiérou. Těžko se to vysvětluje, ale věřte tomu, že v režimu v jakém jsme fungovali, není možné poštípání úplně zabránit a všichni jsme měli ruce jeden štípanec vedle druhého.

1819

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   Další nemoc, na kterou nás legoši upozorňovali, byla vzteklina. Vyprávěli nám, že jednu hlídku legionářů v noci navštívili upíři (takový ty netopýři co se živí krví) a pokousali je. Normálně pijí krev zvířatům, ale zřejmě nepohrdnou ani lidskou. Když vás ve spánku kousnou, tak to necítíte, jen se ráno vzbudíte umazaní od své krve. Všichni pokousaní měli vzteklinu a museli být evakuování. Obrana je používat na spaní hamaku s kvalitní moskytiérou, dobře napnutou tak, aby se nikde nedotýkala těla. Hamaka Frontline od DD Hammocks, kterou jsem měl možnost vyzkoušet, je v tomhle ohledu perfektní volbou. Škoda jen, že jsem ji nemohl používat při taktice. To jsme byli nuceni spát jen v takové maličké síťované hamace bez moskytiéry (šlo o rychle dostání se z bivaku a jeho rychle sbalení v případě problému).

   Tropických nemocí a parazitů existuje obrovské množství a v některých případech se můžou projevit třeba až po 10ti letech. V kurzech jako je tento nemáte někdy možnost se proti nim bránit a tak je to občas loterie. Bohužel několik českých účastníku podobných kurzů dlouhodobé zdravotní problémy mělo a do dnes má.

   Standardem by měl být odběr krevního vzorku před odletem a odběr krve po návratu. Většina všech možných nemocí, parazitů a svinstev by se měla nějak projevit v krvi. Záleží ale za jak dlouho a zda místní (myslím v ČR, bez větších zkušeností s tropickými nemocemi a parazity) doktor výsledky rozboru krve správně interpretuje. V mém případě mi byl odebrán vzorek krve před odletem a asi tři dny po návratu, zároveň mě byli vzaty různé stěry a byl mi odebrán vzorek moči a stolice. Jediné co mi po návratu našli, bylo něco ve stolici, ale nebylo třeba to léčit. Tím to končí. Správné by ovšem bylo odebrat krev a udělat stěry znovu za půl roku po návratu a pak třeba ještě po dvou letech. Některé věci se můžou projevit opravdu až po dost dlouhé době (určitě po delší době než jsou tři dny). To už ale bohužel firma, pro kterou pracuji, neřeší.

    Teď přejdu k méně závažným, ale stejně dost nepříjemným věcem. Věc, se kterou jsme se potýkali všichni, byly různé kožní problémy. Jednalo se hlavně o různé plísně a infekce, opruzeniny a zanícené odřeniny. Tyto problémy vznikaly hlavně kvůli tomu, že jsme byli neustále mokří a často od bahna a veškerá hygiena probíhala pouze v řece. Já měl například sedřenou kůži na nohách, do které se mi dostala bakteriální infekce. Dále plíseň na nohách i na těle, zvláštní vyrážku na zádech a rukou a na několika místech sedřenou kůži od batohu.

202122

23

   Další zdravotní problémy, se kterými jsem se potýkal, byl silně vyvrtnutý kotník a zlomené žebro. Podobné problémy byly poměrně časté. Byl to zejména následek pohybu v džungli a překonávání překážkových drah. Překážkové dráhy byly samozřejmě mokré a od bahna. My jsme byli také mokří, od bahna a navíc velice unavení, proto nebyla vzácnost, že někomu ujela noha a z několika metrové výšky spadl na zem. Pokud měl štěstí, tak spadl do bahna nebo mělké vody.25

   Podobné problémy se řešily stylem: zafixujeme to, dostaneš prášky proti zánětu a proti bolesti, případně nějakou mastičku a vpřed. Žádné rentgeny, odpočinek nebo léčení. Zraněný zkrátka buď mohl pokračovat a plnit úkoly nebo musel skončit.

24

26

272829

 

 

   V této části bych ještě zmínil jednu věc. Na rukou jsem měl velkou spoustu drobných oděrek a zranění, která se díky neustálému mokru vůbec nehojila a stále se zvětšovala. S těmito mokvajícími zraněními jsem se pohyboval v bahně, plaval v řece a sedal mi do nich hmyz. Zadělat je však nebylo prakticky možné, protože všechny voděodolné a super lepící náplasti (zkoušel jsem asi 4 druhy) nedrželi. Když jsme vždy po dokončené fázi měli den pauzu, tak bylo naprosto zázračné, jak se tyto zranění začaly hojit a zatahovat. Na tento den odpočinku přišel člověk úplně zničený. V kempu se umyl, osušil, najedl a vyspal se v suchu více než obvyklé 3hodiny. Ráno byla zranění o poznání menší a během následujícího dne v suchu a klidu se zranění dále hojila prakticky před očima. Byl jsem naprosto fascinován, jaké má lidské tělo neuvěřitelné regenerační schopnosti. Jakmile jen trochu může, tak se snaží rychle zahojit. Po dni „zázračného“ odpočinku začala další fáze a zpět do mokra, bahna, bolesti a únavy.

303132

 

   Abych výčet různých zdravotních problému dokončil, tak ke konci druhého měsíce jsem při močení zaznamenal bílý výtok z močové trubice. Napadají mě dvě věci, co to mohlo být, buď zánět z bahna a vody nebo nějaký následek dlouhodobého pití vody z řeky upravené dezinfekční tabletou. Po návratu jsem tento problém dvakrát řešil s doktory, kteří nic nenašli, a žádné problémy už nemám.

 

Hygiena

   Mimo vzácných dní odpočinku probíhala veškerá hygiena jen v řece. Vypadalo to tak, že člověk došel k řece a umyl v ní bahno z výzbroje a výstroje. Pak se svlékl, ve vodě vymáchal (bez mýdla – mýdlo v oblečení by mohlo způsobit další kožní problémy) oblečení a co nejlépe si umyl ponožky a boty. Potom se namydlil antibakteriálním mýdlem přivázaným šňůrkou na ruce (aby neuplavalo) a umyl se, pak se v té řece ještě oholil a vyčistil si zuby. Po této očistě člověk z té řeky vylezl a ještě se nastříkal antibakteriálním roztokem (slabá dezinfekce ve spreji), oblékl se a pokračoval dle dalšího zadání instruktorů v plnění úkolů.

   Péče o nohy je extrémně důležitá věc. Obecně nám bylo doporučováno každý večer (nebo spíš v noci) si třeba i jen na ty tři hodiny odpočinku zout boty, nohy vysušit a zasypat antimykózním pudrem a navíc si ještě každé ráno nohy natřít antimykózním krémem. Snaha o to udržet nohy suché nebyla v našem případě absolutně reálná. Nohy jsme měli neustále úplně mokré. Jeden Brazilec mi poradil, že pro ochranu nohou je dobré si je natírat zvířecím tukem nebo lojem. Do kůže se pak tolik nedostává voda a skutečně to pomáhá. Bezpodmínečně musíte mít dobré boty. Samozřejmě, stejně jakou oblečení, taktickou vestu a batoh, s dírami pro odtok vody a nezapomínat na perfektní ponožky (takové co rychle schnou a nikde nedřou).

   Čím víc je člověk unavený, tím víc řeší každý gram váhy na zádech. Ze začátku jsem sebou například nosil oblíbené vlhčené ubrousky, později jsem je nosit přestal. Úplně mi stačilo malé balení ubrousků z bojových dávek potravy. Ono když člověk moc nejí a hodně se hýbe, tak pak zas tak často na velkou nepotřebuje.

Bivak a bivak taktik

   V prvních (netaktických) fázích kurzu jsme spali v komfortním bivaku. Což znamená, že jsme mohli používat velkou krycí plachtu. Já jsem používal 3x3m a byla akorát pro komfortní ochranu velké hamaky a všeho materiálu před deštěm. Pro ještě větší komfort by se hodila plachta 3,5 - 4 x 3m. Plachta byla přehozena přes hřebenové lano, na kterém byla napnuta pomocí provázku s prusíky. Na obou stranách byly do krycí plachty vloženy klacky a byla napnuta ke stromu pomocí gumicuků. Cílem byla střecha ve tvaru A napnutá tak, aby na zem nevedli žádná lanka a gumicuky – když si na malém prostoru najednou postaví přes 30 lidí bivak, nebylo by pak možné po tmě přes všechny lanky a gumicuky projít. Mohli jsme používat velkou hamaku s moskytiérou. Já jsem používal hamaku Frontline od DD Hammocks. Ve srovnání s fasovanou hamakou, co používá legie, byla hammaka Frontline mnohem lepší a propracovanější, hlavně co se týče moskytiéry. Frontline má perfektní moskytiéru se zapínáním zipu z obou stran a skvělou možnost napnutí moskytiéry tak, že se nikde nedotýká těla. Fasovaná od legošů měla zapínání moskytiéry na suché zipy (naprostá šílenost, suchý zip se prakticky nedal celý zapnout tak, aby nikde nebyla žádná mezera) a měla omezenou možnost napnutí. Hammaku Frontline jsem používal s balícím rukávem, což je taky opravdu skvělá a funkční věc a usnadnila mě práci. Měl jsem s sebou také Whoopie Slings a Tree Huggers a karabiny, ale zjistil jsem, že když bivak stavím po tmě a po slepu, unavený a třeba v dešti, tak je pro mne nejjednodušší způsob uvázání hamaky následovný. Na obou koncích hamaky jsem měl napevno přivázaná lana cca 4m dlouhá. Na jednom konci přivážu hamaku lodním uzlem a na druhém ji napnu napínacím uzlem. Stejným způsobem jsem vázal i lano hřebenové linie.

   Bivak zahrnoval jeden naštípnutý klacek, ve kterém byla upevněna svíčka (jako osvětlení, aby člověk nemusel mít zdroj světla u těla a nelákal hmyz – viz výše). Do země byly zapíchnuty dva klacky, na které se dávaly boty, aby do nich nenalezl hmyz a lépe schnuly.

   Kvůli drobné havěti nesmělo být vůbec nic na zemi. Ani volné konce z přivázané hamaky by se neměly dotýkat země. Proto bylo vhodné si pod krycí plachtu ještě napnout malou síťovanou hamaku na materiál a další věci. Zbraň se připnula karabinou k provazu na hřebenové linii. Batoh a vesta se dali taky připnout k hřebenové linii nebo i na hamaku anebo dát do síťované hamaky. Místo spacáku jsme používali poncho liner – zateplovací vložka do ponča. Na fotkách je vidět pod vybavením.

33

34

35

36

 

   Během taktických fází, jsme museli spát v tzv. taktickém bivaku, tzn., že jako krycí plachtu jsme mohli používat jen malou plachtu (ve velikosti ponča) a hamaku jen malou síťovanou bez moskytiéry (tu co jsme používali v „komfortním bivaku“ jen na věci). Cílem bylo být schopen postavit taktický bivak velice rychle a v případě i krátkého odpočinku neležet na zemi, ale rychle si postavit tenhle bivak a max. času odpočívat (norma na postavení max. 5min.) a ještě rychleji ho v případě potřeby sbalit a schovat (norma na sbalení max. 3min).

   Bivak se stavěl tak, že k oběma koncům síťované hamaky bylo přivázáno delší lano, tímto lanem se hamaka přivázala mezi stromy a konce těchto lan se pak navíc použili k vytvoření hřebenové linie, přes tu se pak přehodilo pončo a gumicuky se napnulo. Lana se vázala rychlorozvazovacími uzly, takže v případě potřeby stačilo zatáhnou za tři uzly a celý bivak se rozpadl. Bylo možné ho zmuchlat do toho ponča, nacpat pod taktickou vestu a začít fungovat. Když to člověk uměl, bylo to opravdu velice rychlé.

3738

 

   Opět nesmělo být nic na zemi. V těchto případech jsem to už nedodržoval. Ono to ani nebylo v některých situacích možné. Boty jsem si dával na klacky pořád, ale batoh jsem jen postavil na zem, na něj jsem dal taktickou vestu a zbraň vedle na nožičky. Měl jsem díky tomu jednou problém. Do ruky mne bodl škorpion, který vylezl na taktickou vestu a při oblékání jsem si ho nevšiml. Pokud už jste tedy nuceni nechat něco na zemi, určitě se vyplatí si to před oblečením dobře zkontrolovat.

   To jak jsme byli nuceni fungovat při taktice, byl i podle slov legionářů extrém. Říkali, že když chodí na normální patroly do džungle, tak že vždy spí v hamace s moskytiérou, používají velkou plachtu a neřeší žádné časové normy. Bivak si postaví v klidu za světla, aby za soumraku a v noci nelákali hmyz světlem. Nicméně při skutečně bojovém režimu by přešli na takovýto typ taktického bivaku, který jsme používali na kurzu.

Repelenty

   Chtěl jsem napsat ještě samostatnou část o vybavení a různých věcech, které jsem používal a které se mi osvědčily a které naopak ne, ale to by byla opravdu dlouhá kapitola. Zmíním se tedy jen o repelentech.

   Už jsem psal, že na tomto kurzu, mě stoprocentně nefungoval žádný repelent. V ČR jsem koupil nejsilnější repelent, co lze sehnat – obsahuje 95?ET. Ten je určený pouze na tělo, ne na vybavení. Leptá totiž umělé hmoty. Rozleptá vám oblečení, moskytiéru apod. Na oblečení a vybavení jsem měl impregnační repelent – obsah DEET 25%. Také jsem se dočetl, že komárům nechutná člověk co má v sobě velké množství vitamínu B. Zašel jsem do lékárny a sehnal jsem vitamín B přímo nazvaný „repelent“. Také na místě ve Fr. Guyaně jsme vyfasovali repelent na tělo a impregnační repelent, ale ať jsem používal, co jsem používal, při našem způsobu fungování jsem byl poštípaný stejně.

   Pokud ale půjdete na krátký výlet, při kterém nebudete nikde plavat, ani úplně nezmoknete, tak vás kombinace kvalitního repelentu na tělo (s vysokým obsahem DEET) a impregnačního repelentu na ošacení a vybavení ochrání celkem dobře. Komáři radši půjdou po někom vedle vás, kdo na sobě repelenty nemá. Záleží prostě na tom co a kde budete dělat.

3940

 

Závěr

   Napsal jsem jen několik věcí, které mohou zajímat širší okruh lidí. Není možné popsat většinu zážitků a zkušeností, protože je to příliš obsáhlé téma a článek by byl téměř knihou. Na závěr bych chtěl poslat velké poděkování českým, slovenským a polským příslušníkům Cizinecké legie sloužícím ve Fr. Guyaně, se kterými jsem se potkal. Díky pánové za všechno, za všechny rady, za věci co jste mi půjčili nebo sehnali a za podporu. Jste borci!

41

4243

444546

47

48

Stagiaire vingt-trois

Přihlášení